Japonský horror je po úspěchu „Kruhu“ momentálně v kurzu, a tak není divu, že pod producentským dohledem z Hollywoodu vznikl další americký remake původně japonského hitu. Narozdíl od „Kruhu“ (to jméno se v recenzi objeví několikrát a to rozhodně ne náhodou) však zůstal původní režisér, Takashi Shimizu i prostředí japonské metropole Tokya.

Děj se točí kolem tajemného domu, v němž momentálně žije mladý Američan spolu se svojí manželkou a nemocnou matkou. O tu pečuje japonská dívka Yoko, která však jednoho dne nepřijde do práce. Jako záskok je do domu poslaná americká studentka pobývající v Tokyu v rámci výměnného studentského programu v podání Sarah Michelle Gellarové. Záhy však zjistí, že v domě není něco v pořádku. Obrovský nepořádek, který tu najde, je jen předzvěstí mnohem hrůzostrašnějších událostí…

„Stará japonská moudrost praví, že když někdo zemře v záchvatu zuřivého hněvu, zrodí se prokletí, které nadále zůstává na místě smrti a ti, kteří na něj narazí, se stanou obětí jeho zuřivosti.“

Ve své podstatě přináší „Nenávist“ jen další očekávaný příspěvek na téma duchařský horror. Vcelku klasický námět s prokletým místem, z něhož není návratu, však disponuje neotřelým nápadem v podobě myšlenky vzniku tohoto prokletí. Velice úspěšné japonské předloze se za takřka neuvěřitelných 10 milionů dolarů dostalo vcelku důstojného amerického přepracování. Jelikož japonský styl filmového vyprávění není pro západní kulturu příliš atraktivní, je logické, že původní scénář doznal určitých úprav; to stejné se mimochodem stalo i v případě „Kruhu“. Pozitivně se na výsledku projevil fakt, že snímek vznikl pod taktovkou režiséra původní verze, který se jej rozhodl situovat opět do velkoměstského prostředí Tokya. To se nakonec ukázalo být jako řešení velmi šťastné.

Už jen prostředí obrovské japonské metropole, ve kterém je čerstvě přistěhovaná americká rodina úplně ztracená, působí velmi skličujícím dojmem. Samotný dům, který je svědkem a původcem všech hrůzostrašných událostí, je přesně tím místem, kam byste v životě dobrovolně nevkročili ani náhodou. Děsivé místo plné tajemných zvuků vycházejících ze skříně, z půdy a vůbec odevšad, odkud může něco znít, se vskutku povedlo. Strašidelné scény jsou dokonalým protikladem všech krvavých klišé, a i když jsou de facto taktéž místy velmi klišovité, minimalismus, s jakým jsou podávány, je nanejvýš působivý. Krátké záběry na našminkované tváře duchů jsou pro navození strašidelného dojmu dostatečně účinné.

Děj filmu plyne jako skládanka několika nelineárních scén, které postupně odkrývají hlavní, v podstatě banální, avšak o to více překvapující, myšlenku „Nenávisti“. Nároky kladené na divákovu pozornost jsou podobně jako v případě „Kruhu“ vysoké, ne-li dokonce vyšší – zásluhou nesouvislého děje a většího množství postav.

Na jazyk se dere zcela logická otázka: je „Nenávist“ lepší nebo alespoň stejně dobrá jako „Kruh“? Ne, nemyslím si. Bohužel, „Nenávist“ nedisponuje takovou děsivou působivostí a skličující sugestivitou, která by byla v závěru vygradována až na maximální možnou míru. Snímek plyne spíše pozvolna, jako mozaika děsivých fragmentů, až do povedené závěrečné scény, ve které se prolínají dvě časové linie. „Nenávist“ nenabízí ani takovou přidanou vizuální hodnotou, jakou byly v „Kruhu“ zrychlené záběry pohybujících se mraků nad uschlým stromem, které ještě znásobovaly stísněnou atmosféru celého filmu. Ba co víc, „Nenávist“ na můj vkus až příliš těží z úspěchu svého předchůdce a děje se tak místy bohužel až za hranicí volného inspirování. Typickým příkladem je hledání hlavních souvislostí na internetu a i ta blondýnka v hlavní roli připomene mnohé...

I přes moje výtky a přílišnou podobnost s „Kruhem“ se „Nenávist“ doporučit dá. Zejména pokud jste lepšího předchůdce ještě neviděli anebo pokud prostě jen chcete vidět kvalitní duchařský horror. To je ještě pořád dostatečný důvod pro návštěvu kina. I když „Kruh 2“ se blíží ...